Zápisník z mezinárodní konference Autism Europe

Terapie a sociální rehabilitace

Pátek 13.9.

První den konference nás s manželkou Lenkou (SPC Nautis) zaskočil poměrně nízký počet přítomných účastníků, alespoň opticky nám to tak, ve srovnání s Edinburghem 2016, přišlo. Faktem je, že program konference nebyl obsahově ani početně příliš rozmanitý, srovnání však máme, opět, pouze se skotskými organizátory. Letošním nosným tématem bylo využití nových technologií v oblasti PAS, část přednášek byla zaměřena na inkluzivní přístup ve vzdělávání a záležitosti spojené s diagnostikou či zaměstnáváním. Zajímavě zněla témata „Inclusion and Community living“, „What do we know about autism and aging?“  a „Gender and Sexuality“.

Účastnil jsem se bloku „Using new technologies“ a prošel většinu stánků a plakátů v rámci Poster Session. Oproti minulé konferenci nebyla představena žádná technologie zaměřená na využití virtuální reality v rovině terapeutické a pouze jedna jako prostředek nastínění pocitů lidí s PAS či jinou diagnózou (SIMO – The Autism Simulator). To je, alespoň za mě, krok zpět, potenciál využití je ohromný, čekal jsem tak pravý opak. Stánky byly v hojném počtu zaměřeny na nabídku různých společností, start-upů a aplikací týkajících se pomoci rodičům klientů s PAS, anebo klientům samotným s využitím lékařské a jiné zdravotnické péče (piktogramy, komunikační knihy, zástupné předměty apod.), např. návštěvou zubního lékaře, ale také např. kurzů plavání a obtížemi spojenými s nespavostí (celkem byly na toto téma zaměřeny čtyři plakáty (zajímavý Sleep Problems and School Functioning in Adolescents with Autism, kdy si klienti v průběhu tři týdny trvající terapie vedli „spánkové diáře“ – jak dlouho trvalo než usnuli, délka spánku, počet probuzení, čas probuzení a škála kvality spánku. Souběžně byly řešeny otázky týkající se vzdělávání, především ve speciálně pedagogické rovině – nastavení struktury, vizualizace apod. Studie, dle očekávání, prokázala spojitost mezi kvalitou spánku a výsledky ve škole / emočním laděním klientů). Myslím si, že kdyby byli přítomni zástupci Pasparty se svojí publikací „Klárka jde k paní doktorce,“ překonali by prodejní rekordy. Obsahově se tato publikace minimálně vyrovná nabízeným titulům a možnostem intervence. Největší počet návštěvníků byl u stánku s předměty denního využití ve speciálně pedagogické rovině (přesýpací hodiny, zástupné předměty, věci spojené se strukturou a vizualizací atd.), ale nic nového či převratného v nabídce nebylo. Snad jen, že byl nově nabízen písek ve sprejích pro využití v rámci nácviků zaměřených na rozvoj jemné motoriky (vybírání různých drobných předmětů z nastříkaného písku). Některé plakáty byly obsahově zajímavé a jistě by si zasloužily přetavení do přednášky v hlavním programu (podpora studentů s PAS na francouzských vysokých školách), chyběla nabídka asijských zemí a Austrálie (kolegové před třemi lety představili metodiku, v níž spojili Minecraft a nácviky sociálních dovedností), ale i Evropa byla zastoupena v mnohem menším počtu, než na minulé konferenci (tam měli velmi zajímavé nápady a přednášky zástupci Ukrajiny, Srbska, Norska, Polska apod.). Nezaznamenal jsem jediný plakát či téma spojené s problémovým chováním (resp. jediný plakát alespoň částečně zahrnující tuto oblast), domovů se zvláštním režimem apod. Některé z plakátů byly obsahově úsměvné („How to fall in love with Autism“), na jiných byla znát absence jakéhokoli plánovaného přesahu, primární motivací tvůrců byla pravděpodobně snaha dosáhnout na finance některého z evropských fondů. Překvapila mě také „dívčí sekce“, tedy separovaný prostor věnovaný plakátům se studiemi zaměřenými na dívky s PAS.

V rámci bloku „Using new technologies“ vystoupilo šest přednášejících (zástupců odborných týmů). První příspěvek (SantéBD, prezentace Anne Charlotte Dambre) propagoval program zaměřený na pomoc lidem s diagnózou (PAS, MR, afázie, lidé na vozíku) s návštěvou lékaře (plánování, struktura, popis průběhu, tedy obecně zvýšení porozumění celého procesu, možnost vyjádření a práce s emocemi, zlepšení komunikace atd.). Prostředkem využití jsou v podstatě notoricky známé věci, tedy struktura, vizualizace, zástupné předměty. Klienti a jejich zainteresované okolí (rodiče, asistenti, lékařský personál) mají k dispozici barevně odlišnou škálu nepohody (klid, napětí, panika / těžká úzkost), se kterou pracuje buď sám klient, anebo jeho doprovod. To mi přišlo zajímavé a přínosné. Naopak nebyla vůbec zmíněna technika a metody práce s emocemi (úzkost, strach), tedy jakási nástavba škály („je mi jasné, že máš úzkost, pomůže ti…“). Celý program je spojen s aplikací, online videi a možností tisku materiálů. Zaujala mě také, alespoň prezentovaná, možnost sestavit si na stránkách poskytovatele vlastní komunikační knihu či potřebný materiál z již nahraných zdrojů (fotografie nástrojů, průběhu, cesty apod.), to je výtečný a přínosný nápad. Naopak chyběly mi prezentované kazuistiky, konkrétní příklady z praxe, zkušenosti uživatelů. Přitom by je zástupci týmu měli mít, v závěru prezentace nastínili konkrétní výhody programu (uživatelé oceňují zlepšení komunikace s lékařským personálem i okolím – to samé platí i naopak, snížení úzkosti, lepší možnost vyjádření negativních emocí).

Druhým přednášejícím byla Sarah Parsons (UK, university Southampton) s programem „Whose agenda? Who knows best?“. Ta popsala snahu týmu o lepší mezioborovou spolupráci na poli problematiky PAS a nových technologií (kdo a jak by měl být do procesu zapojen). Představila průběh sedmi seminářů probíhajících po dobu dvou let zaměřených na jednotlivá subtémata (Diversity, Social, Developmental, Methodological, Technology, Disciplinary) a jejich přínos v podobě propojení odborníků a zvýšení osvěty. Po celou dobu přednášky jsem si kladl dotaz, k čemu to vlastně celé je. Jaký je konkrétní přesah a přínos do praxe. Nabízené závěry byly složeny z frází a klišé typu „účastníci potvrdili, že nové technologie mohou hrát v životě klientů významnou roli“ (jakou, proč, u jakých klientů, konkrétní výsledky atd.), „vyvíjené technologie musí odpovídat potřebám klientů a jejich okolí“ (kdo by to byl řekl…) a že by tedy nebylo špatné do celého procesu více zapojit samotné klienty s PAS. Za mě formálně zajímavá, avšak obsahově prázdná přednáška.

V obdobném duchu se nesl i navazující příspěvek „Evidence-based practice for technology-based interventions“ Marka Brosnana (UK, university Bath). Teze jejich výzkumu je jasná – raketovým tempem přibývají nové aplikace a technologie obecně zaměřené na pomoc lidem s PAS, avšak je obtížné oddělit zrno od plev, tedy záležitosti, které jsou skutečně funkční a nápomocné od těch, které tyto parametry nesplňují (Jak jsou stávající aplikace a technologie vyvíjeny a využívány, kdo je do procesu vývoje a tvorby zapojen, setkávají se potřeby lidí s PAS a jejich okolí s nabídkou vývojářů, jakým směrem by se měl vývoj ubírat). První, co mě v tu chvíli napadlo, bylo „proč to nenechají na samotných uživatelích, např. formou on-line recenzí?“, ale faktem je, že by tímto sítem mohla následně projít řada evidence-non based přístupů a směrů (např. formou placených recenzí či nákupem „liků“ / „disliků“ pro konkurenční aplikaci). Tým složený ze zástupců několika světových univerzit se tak snaží vyvinout škálu (User-Centered Design for Intervention – UCDI), která by hodnotila, jak je daný nabízený materiál spojen s konkrétními studiemi, empirickými daty a odbornou literaturou. Současně se zástupci týmů snaží zapojit větší množství odborníků (vědci, samotní vývojáři, klienti s PAS) do této aktivity. V důsledku by tak celý proces měl nejvíce pomoci samotným uživatelům (klienti, odborníci pracující s lidmi s PAS, rodiče). Celkově je samozřejmě tento počin velmi chvályhodný, chyběly mi však konkrétní příklady a to jak pozitivní, tak negativní (na jakou závadnou aplikaci či jinou formu materiálu zástupci přišli, v čem by mohla být potenciálně nebezpečná – finance, nejisté či falešné předpoklady, chatrná metodologie apod.) a přímo jsem zíral, jak lze o problematice, kterou můžeme shrnout do dvou vět, mluvit téměř půl hodiny.

Čtvrtý příspěvek „A digital platform for parent-mediated Naturalistic Developmental Behavioral Interventions (NDBI)“ byl od zástupce University of Yale Davida Grodberga. Tato přednáška byla zajímavá. Dr. Grodberg popsal, že v USA je péče o děti s PAS velmi roztříštěná a různorodá, mnohdy velmi záleží na tom, a to by mě z perspektivy České republiky vůbec nenapadlo, jak se k celé záležitosti postaví zaměstnavatel rodiče. Lze totiž sledovat výrazný přesah psychického stavu rodičů dětí s PAS do efektivity práce a pracovní pozice obecně (v rámci prezentace však nebylo toto tvrzení podloženo žádnou studií). Existují tak zaměstnavatelé, kteří rodičům hradí diagnostiku i následnou péči a terapeutické intervence dítěte s PAS. Obecně je v této oblasti v USA na zaměstnavatele vyvíjen ze strany společnosti tlak. Obtíž také, podobně jako nás (ale shodli se na tom minimálně přítomní zástupci z Francie a Británie) představuje skutečnost, že rodiče často čekají na realizaci diagnostiky mnoho měsíců či dokonce let, a současně platí, že pokud se tento proces podaří podstatně zkrátit, je omezená navazující nabídka terapeutických a speciálně pedagogických intervencí. Čekací lhůta se tak opět může protáhnout na mnoho měsíců. Bylo tak zmíněno, že v průběhu čekání na oba potřebné procesy se ztrácí významné množství času, jehož využití je však, v této fázi vývoje dítěte a diagnózy samotné, klíčové. Zajímavá byla v této souvislosti poznámka jednoho z přítomných účastníků z Vietnamu, který v rámci dotazů po ukončení přednášky zmínil, že např. v mnoha částech Asie a převážné většině Afriky tyto služby v podstatě vůbec neexistují (opět ale vycházím z tvrzení dotyčného, nemám pro ověření informace žádnou studii či statistiku). Dr. Grodberg rovněž popsal, že se v praxi setkává se situací, kdy rodiče sice konečně mají diagnostiku ukončenou, ale po zjištění, že jejich dítě skutečně má PAS, se „zaseknou“ a s realizací terapeutických opatření váhají, ačkoli by se – logicky – měli minimálně co nejdříve přihlásit na čekací listinu. Říkal jsem si, že toto je však asi podobné všude na světě. Pokud bychom se drželi četnosti výskytu autismu ve společnosti, je jasné, že služeb např. Nautis využívá spíše menšina rodičů a často především těch, kteří mají buď akutní obtíže v domácím, nebo školním prostředí (osobně se setkávám nejčastěji s projevy problémového chování a potřeby nastavení speciálně pedagogických opatření), anebo je hloubka symptomatiky výrazná (ABA terapie, nácviková rovina, služby rané péče apod.). Vzpomněl jsem si také, že s podobnou situací (ačkoli má zcela jiné motivační pozadí) jsme se setkali před deseti lety při otevření Domova se zvláštním režimem v Libčicích, kdy na poslední chvíli rušilo několik již vybraných rodin svůj zájem o umístění dítěte.

Dr. Grodberg se spolu se zástupci svého týmu rozhodl vytvořit platformu (digital health platform – NDBI z názvu příspěvku), která nabízí pomocnou ruku rodičům a lidem, kteří se věnují péči o dítě právě v mezidobí čekání na diagnostiku či terapie. Lze tady najít výhradně evidence-based přístupy a intervence (nácviky, odborné vedení dítěte i rodičů, možnost průběžně zaznamenávat vývoj dítěte prostřednictvím záznamů atd.). Současně platí, že obsah celé platformy se stále vyvíjí a doplňuje, především o poznatky rodičů, klientů a odborníků. Jak jsem již zmínil v úvodu, tato přednáška mě hodně zaujala a myslím si, že zmiňovaná technologie má ohromný potenciál. Vyjma Evropy a Ameriky např. právě v oblastech, v nichž není v současné době zajištěna odpovídající (anebo žádná) péče ze strany institucí nebo organizací.

Na poslední dva příspěvky jsem se těšil asi nejvíce, oba se týkaly využití robotů v rámci nácviků sociálních dovedností u malých dětí s PAS. Jako první vystoupila Iris Smeekens (NL, univerzita Nijmegen) s příspěvkem Does including a robot in Pivotal Response Treatment contribute to higher gains in self-initiations in children with autism spectrum disorder?, v podstatě programem zaměřeným na rozvoj komunikace u dětí s PAS. Robot, kterého využívají, měří zhruba 45cm, připomíná tvarem spíše Iron mana a nemůže se v žádném z parametrů rovnat s moderními roboty využívanými v Asii (Japonsko, Jižní Korea). Výzkum se zaměřil na ověření dvou tezí: 1) srovnání efektivity nácviku při využití robota jako motivačního, nikoli nácvikového, faktoru a nácviků vedených klasickou cestou (klient – terapeut) a 2) zda lze u klientů pozorovat zvýšenou míru sociálních dovedností při využití robota jako motivačního faktoru. Do studie bylo zapojeno 45 dětí s PAS mezi třemi a osmi lety, ty byly rozděleny do dvou skupin (s robotem, bez robota). Výsledek studie prokázal, že skupina, která využívala robota, dosáhla v průběhu a po ukončení nácviků lepších výsledků. Celá studie byla výrazně složitější (záznamy rodičů, terapeutů apod.), avšak slečně přednášející jsem velmi těžko rozuměl, měla výrazný holandský přízvuk, orientoval jsem se tak spíše prostřednictvím propagačních materiálů a slidů.

Asi nejlepší byla poslední přednáška (Comparing Autistic Children´s Social Communication Behavioursin a Robot-Assisted Versus Adult-Led Activity) a s ní spojený sobotní workshop. Prezentaci vedla Dr. Alyssa Alcorn (UK, Londýn). Předmětem výzkumu bylo, podobně jako v předchozí prezentaci, srovnání efektivity nácviku prostřednictvím robota a standardní podoby (klient – terapeut). Rozdíl byl v tom, že robota bylo možno skutečně využít v průběhu nácviků (nabídka základních emocí – radost, smutek, naštvanost, strach), případně mu dávat úkoly (nejen poznat předváděnou emoci, ale naopak, zadat robotovi, jakou emoci má předvést, robot rovněž „tancoval“, zvedal ruce jako signál radosti apod.). Stroj je vysoký zhruba půl metru, od dítěte je v průběhu terapie umístěn co nejdál, většinou na druhé straně stolu, je totiž velmi náchylný k poškození a téměř každý klient má tendence jej detailně zkoumat. Opět mě nepříjemně překvapilo, jak výrazně Evropa zaostává za východní Asií. Zde mají řadu nácvikových programů pro lidi s PAS spojených již výlučně s roboty, jejich humanoidní prototypy jsou na nesrovnatelně vyšší úrovni (výška, podoba s člověkem, autonomní vystupování, paralingvistické reakce, okamžité reakce na slyšené apod.), některé typy mají místo hlavy velký tablet, na němž je promítán lidský obličej. Jsou to zcela jiné, neporovnatelné světy. Robot, kterého využívá Dr. Alcron, nemluví, vypadá jako malý chlapec a na první pohled působí dojmem přerostlé panenky, ne robota. Není autonomní, nemluví, po celou dobu jej nenápadně řídí a ovládá terapeut. Vyhledal jsem si informace o výrobci (společnost Robokind, typ Zeno R25) a zjistil, že robot byl poprvé představen již v roce 2012, což je v této oblasti cosi jako pravěk. Nelze se tak divit jeho omezeným funkcím a minimálnímu praktickému využití. Sama Dr. Alcorn potvrdila, že cílem výzkumu nebylo posouzení efektivity nácviku prostřednictvím robota, ale spíše pozorování reakcí klientů na jeho přítomnost a vzájemné interakce. Z výzkumu totiž vyplynulo, že nebyly zaznamenány žádné rozdíly v efektivitě nácviku mezi standardním průběhem (klient – terapeut) a tím, jenž byl spojen s přítomností robota (klient, robot, terapeut). Emoční odezva v průběhu nácviku však byla nesrovnatelně výraznější a pozitivnější v případě nácviku s robotem.

Sobota 14.9.

V sobotu konference konečně připomínala mezinárodní akci výrazného formátu, sály byly nabité k prasknutí, představilo se (anebo se na chodbách potulovalo) několik mezinárodně známých jmen (Sven Bölte, Peter Vermeulen) a fronty na kávu byly nekonečné.

Navštívil jsem druhý blok věnovaný moderním technologiím a workshop navazující na páteční přednášku Dr. Alcorn. V podstatě celá technologická přednáška byla zaměřena na představení projektu FIRAH, což je rozsáhlý, čtyři roky trvající mezinárodní (zapojena UK, Francie, Irsko, Švýcarsko, Belgie a Lucembursko) mezioborový program zahrnující klienty, jejich rodiče, organizace pomáhající lidem s autismem, terapeuty, lékaře, pedagogy a asistenty pedagoga atd. Výsledky jsou prezentovány v rámci třech okruhů: 1) Vývoj nové aplikace / platformy reagující na potřeby 24 zapojených institucí, organizací a škol pracujících s lidmi s PAS a podpora výměny zkušeností 2) Zvýšení povědomí a nabídka konkrétních metod a strategií lidem pečujícím o klienty s PAS, tak, aby byla zajištěna maximální kvalita intervencí (on-line návody, videa a průvodci) 3) Podpora navazujících projektů a výzkumů, jejichž cíle jsou zaměřeny na potřeby klientů a jejich rodin / spolupracujících subjektů a mají reálný přesah do praxe. Projekt byl dle počtu přítomných přednášejících týmů a zástupců skutečně velmi rozsáhlý a komplexní, v jeho rámci bylo prezentováno celkem 14 publikací a zapojeny byly stovky lidí. Výsledky jsou uvedeny na stránkách www.firah.org. Zaujala mě především nabídka on-line návodných videí pro rodiče i pedagogický personál a skutečně propracovaná aplikace (The „Tips“ booklet) vycházející z názorů a zkušeností rodičů a profesionálů věnujících se lidem s PAS. Celý projekt mi v mnohých aspektech připomínal páteční přednášku Dr. Grodberga z amerického Yale, avšak svým rozsahem byl mnohem „monstróznější“. Po skončení přednášky jsem stránky navštívil a konkrétních nosných informací využitelných v praxi jsem nalezl minimum, rovněž jsem měl možnost nahlédnout do čtyř prezentovaných publikací, avšak ty nepřinášejí absolutně nic nového, navíc se rozsahem (15 – 25 stran) jedná spíše o brožury. Nevím však, jakou kvalitu má zbývajících deset.

Vše naštěstí zachránila jedna z nejlepších prezentací, které jsem, nejenom v rámci této konference, navštívil. Dr. Alcorn seznámila přítomné s výsledky programu De-Enigma (Keep Calm and Robot on), jehož základní parametry nastínila v průběhu páteční přednášky. První, co mě zaujalo, byl minimální počet přítomných účastníků. Obával jsem se, že se do sálu pro 200 návštěvníků budu z předchozí přednášky obtížně dostávat, nakonec nás však bylo všudy všeho 37! Nevím, zda to bylo tím, že přednáška byla ten den poslední a řada lidí se tak již vydala prozkoumávat zákoutí Nice, anebo nízkou propagací programu, či snad nebylo téma pro účastníky konference aktuální. Worshop byl nicméně jedním slovem dechberoucí! První, co mě zaujalo, byla možnost elektronické interakce účastníků s přednášejícími. Hlasováním na mobilním telefonu jsme ovlivňovali průběh přednášky a probíraná nosná témata, přišlo mi to jako vynikající nápad, s nímž jsem se dosud nesetkal. Druhou devizou byla samotná osobnost Dr. Alcorn, která neustále pobíhala po sále (jasná ADHD :-)), držela přítomné v permanentní pozornosti a byla „aspergerovsky“ vtipná. Vlastně splňovala vše, co mi na jiných přednáškách chybělo. Nejednalo se o suchý výčet faktů, ale věci z praxe pro praxi. Opakovaně zmiňovala, že se některé z plánovaných věcí nepovedly, že si často s kolegyní nevěděly rady a průběh výzkumu byl mnohokrát v krizové fázi. Tento lidský přístup mi byl velmi sympatický.

Na programu se podílela londýnská a srbská strana, obě pracoviště měly k dispozici jednoho robota. Do výzkumu se zapojilo 180 dětí (z Londýna a Srbska), s různým stupněm deficitů PAS (mluvící i nemluvící, děti s PAS a úzkostmi, fobiemi, panickými atakami, část s LMR a SMR). Cílem projektu bylo zjištění, zda budou děti v průběhu sezení s robotem více aktivní a nácvik sociálních dovedností (resp. identifikace čtyř základních emocí) bude efektivnější a současně zda bude emoční odezva dětí stejná v přítomnosti robota a „lidského“ terapeuta. Již samotná predikce projektu je samozřejmě lehce úsměvná – proč vlastně využívat takto opožděného robota k takto jednostrannému, omezenému nácviku, který se navíc v posledních třech letech odehrává prostřednictvím memů a aplikací na telefonu. Zjevně však nikdo, včetně mě, nenašel odvahu se na tuto skutečnost zeptat. V průběhu workshopu navíc bylo čím dál víc jasné, že robot představuje spíše motivační a aktivizační faktor pro klienty. Celý nácvik vypadá zhruba takto: robot předvede (naprosto primitivně – např, při strachu pouze otevře ústa) jednu z emocí (strach, radost, naštvanost, smutek), k tomu je z reproduktoru puštěna „vhodná“ návodná věta (jako např. „jsem smutný“ – jak již bylo řečeno, sám robot nemluví) a dítě má za úkol vybrat na tabletu odpovídající emoci (Srbové neměli tablet, ale staré dobré piktogramy). Je tudíž evidentní, pokud by měl nácvik reálné parametry cílené na efektivitu, museli by být cílovou skupinou klienti se skutečně těžkou symptomatikou PAS či mentální retardací. Od univerzálního šablonovitého průběhu skupinových i individuálních nácviků, kdy je program sezení stejný bez ohledu na diagnózu, funkčnost a symptomatiku klientů, jsme v Nautis v praxi upustili již v roce 2011. Velmi zajímavá tak byla především reakce dětí na robota. Dr. Alcorn nám pustila zhruba patnáct videí s jejich reakcemi. Překvapilo mě, že v době, kdy má většina klientů doma Playstation, chytrý telefon a většinu času tráví na redditu je takováto „vykopávka“ tolik nadchne. Bylo to nicméně tak. Jak již bylo popsáno v pátečním shrnutí, nepotvrdilo se, že by byly nácviky s využitím robota efektivnější, avšak absolutně se naplnilo očekávání, že děti budou na jeho interakce reagovat živěji a budou se na sezení těšit. Motivační faktor tak vyhrál na plné čáře. Potěšilo mě také, že Dr. Alcorn představila „na živo“ svoji práci. To je vždy velké oživení prezentací a přednášek. Bylo znát, že děti našly v robotovi téměř okamžitě zalíbení, nabízely mu své hračky, třásly mu rukou, popisovaly mu svůj den ve škole. Celé setkání bylo vždy plně strukturováno (20 minut, minutka / přesýpací hodiny, piktogramy / aplikace na tabletu, odměnový systém v podobě zadávání úkolů robotovi – „předveď emoci“, „zvedni ruce“ apod.), nemluvící děti měly možnost výběru, zda chtějí v interakci pokračovat či ne.

Můj celkový dojem z konference je rozpačitý, navštívil jsem několik přednášek (např. Svena Bölta – From diagnosis to functioning and quality of live in autism), které byly v podstatě kompilací výzkumů jiných autorů a v nichž teorie výrazně převyšovala praxi (resp. forma obsah). Je mi jasné, že tímto směrem se moderní výzkum založený na kritickém myšlení ubírá (stanovení teze, metod a technik, jímž bude ověřena a formulace výstupů), avšak trochu mi z toho všeho vypadává to nejdůležitější, totiž lidé v každodenní praxi, kteří jsou sice v perspektivě náhledu této vědecké „pyramidy“ nepodstatní, avšak, alespoň za mě, na nich všechno spočívá. Současně mi bylo líto, a tento pocit jsem měl i v Edinburghu před třemi lety, jak obrovská škoda je, že jsme neměli možnost alespoň částečně aktivně vystoupit za Nautis. Jsem přesvědčen, že bychom sice pokulhávali z hlediska parametrů výzkumu, ale těžko bychom hledali konkurenci v oblasti denní praxe a zkušeností. Je mi však jasné, že pro příklady dobré praxe není na takovéto akci prostor.

Julius Bittmann

          

Odebírejte náš newsletter

Chcete dostávat novinky a důležité informace ze světa NAUTIS? Stačí se registrovat do našeho newsletteru. Nezasíláme komerční sdělení, ale důležité informace ze světa autismu a dění v NAUTIS.

Kompletní registrace