Okem osobního asistenta

Osobní asistence

TETA NEBO MAMINKA

Má první asistence čtyři dny v týdnu je pro radost. Vodím do školy malou Karolínku. Cestu si opravdu užíváme. Zpočátku, když ještě Karolínka chodila do školky, bylo občas těžké vyloudit úsměv, slovíčko... Jedna věc ale zabírala vždy. Nemluvila jsem s ní také. Povídala jsem si s Annou a Elzou, které měla na všem, co se dá. Karolínka brzy začala odpovídat jejich hlásky. Tak se začalo rozvíjet pomalu naše přátelství.

Uplynulo hodně vody v řece, z Karolínky je školačka a přesto Karolínka i já rády v této hře pokračujeme, podle svého scénáře a podle okamžitého nápadu. Jednou si povídají dva „deštníci“, jednou dvě boty, jindy panenka a já. Nedávno jsme zase jely do školy. Karolínka v ruce držela panenku a rozhodla spontánně, jako již mnohokrát, že budu maminka oné panenky.

„Mámí, pojedeme na Luka? … Mamí, mamí….“, zaplnila kupé svými otázkami, na které jsem jí odpovídala, jak se na maminku sluší. Vedle nás seděly dvě dámy. Obě si mě měřily zvědavě pohledem. Uši měly nastražené, zda se nemýlí. „Mamí…“, následovala další z mnoha otázek. Dámy se nestačily divit celé dvě zastávky, než vystoupily a zmizely nenávratně v davu.

Jistě bych měla ráda tak milou Karolínku jako dceru, ale osud mi nadělil 3 syny, 3 vnučky …. Není proto divu, že jsem se bavila tímto omylem. Na druhou stranu být na jejich místě, jistě by mě spontánnost Karolínky přesvědčila o tom, že jsem její maminka a ne maminka panenky.

Ludmila Sluníčková


PETR

Péťa je můj nejvíc nejoblíbenější klient.

Měří skoro dva metry a většinu času je prostě veselý. Má rád závory, letadla a mačkání zeleného tlačítka v tramvaji. Chce, abych dokončovala jeho věty.

„Co to houká?“ ptá se.

„To je sanitka.“ odpovídám.

„Někomu se udělalo…?“ nakloní se blíže ke mně a čeká na odpověď. Někdy neodpovím.

„Někomu se udělalo špatně.“ dokončí sám.

Občas sbírá odpadky ze země a hází je do koše. Rád se mnou chodí na zmrzlinu, ale ze všeho nejradši plaší holuby. Rozeběhne se na ně a hlasitě křičí. Vyplaší i pár lidí.

Když dobíháme autobus, je rychlejší než já, a proto mi drží dveře, dokud nedoběhnu. Přece aby mi autobus neujel. Je to zlatíčko.

Když mám špatnou náladu, zaručeně mi ji zlepší. Stačí mi pohled na jeho téměř bezstarostné pobíhání ulicemi a hlavně…hlavně vůbec neřeší, co si o něm kdo myslí. On dobře ví, že má kolem sebe lidi, kteří ho mají rádi a to mu stačí. Péťa má úžasnou milující rodinu, se kterou zažívá různá dobrodružství. I já ho mám ráda.

Asistentka Aneta

Odebírejte náš newsletter

Chcete dostávat novinky a důležité informace ze světa NAUTIS? Stačí se registrovat do našeho newsletteru. Nezasíláme komerční sdělení, ale důležité informace ze světa autismu a dění v NAUTIS.

Kompletní registrace