Pro média Poradna +420 778 402 641 Vzdělávání

Malování mi přináší mnoho pozitivního

Rozhovor s malířkou na autistickém spektru Bělou Sýkorovou.

Narodila se v Praze, kde také vyrůstala a chodila do školy. Studovala humanitní větev na gymnáziu a následně Vysokou školu ekonomickou. Po celý svůj aktivní život pracovala jako úřednice a překladatelka. A k tomu malovala. Svou diagnózu Aspergerův syndrom se rozhodla rozkrýt až po padesátce a jak sama říká, velmi se jí ulevilo. Rozhovor s malířkou Bělou Sýkorovou.

Kdy jste začala malovat a proč?

První moje pokusy pocházejí z poloviny 70. let. Velkou inspirací mi byly ilustrace Zdenky Braunerové v jedné knize; mohu říci, že právě ona pro mne objevila krásy české krajiny a dala mi jakýsi tichý podnět k tomu, abych se o její ztvárnění pokusila také. Pamatuji se na jeden ze svých prvních pokusů, kdy jsem jeden z impresionistických obrazů, který mě zaujal (a jehož autora si už nepamatuji), „přepsala“ do podoby tužkokresby. Byla jsem v té době na gymnáziu a o impresionismu jsme se učili. Jedním z mých významných „tajných učitelů“ kresby byl Mikoláš Aleš. Zpočátku jsem zkoušela jeho kresby, ale také kresby jiných autorů, „opisovat“. Pak jsem měla takovou „strategii“, kdy jsem se pokoušela nějaký námět, který jsem si sama našla, „zpracovat“ podobným způsobem, jako to dělali jiní významní malíři. Původně jsem krajinářka a miniaturistka. Měla jsem ve zvyku s sebou neustále nosit skicáky miniaturních rozměrů (bývaly formátu A6 i menší). A měla jsem tendence začít skicovat pokaždé, když jsem měla i jen krátké chvilky (např. při čekání na MHD). Prostě mě lákalo zachytit to, co jsem viděla. Používala jsem většinou tužku, tenký fix nebo propisovačku. Když jsem věděla, že bych mohla mít k dispozici trochu více času, nosila jsem s sebou miniaturní akvarelové barvy. K větším formátům jsem se propracovala až po určité době. Zkoušela jsem také některé grafické techniky, zejména linoryt. Poměrně dlouho jsem se věnovala olejomalbě a zjistila jsem, že mi sedí právě takové techniky, které mají obdobné vlastnosti jako olej (zejména pak tempera a akryl – tyto dvě techniky mnohdy kombinuji). V současné době pracuji převážně v ateliéru ve svém bytě, používám nejrůznější předlohy (dělám převážně krajiny nebo architekturu).

Co pro Vás malování znamená?

Je to pro mne především velice příjemný způsob trávení volného času. A pokud mám současně jiné aktivity a času méně, i krátké chvilky strávené při této činnosti mi přinesou mnoho pozitivního. Navíc když něco zdařilého vytvořím, nebo dokonce mám možnost svoje práce vystavit, přináší mi to radost. Moje díla už mnohdy posloužila jako pozornosti a dárky pro různé lidi – výhodu takových dárků vidím především v jejich „atypičnosti“ – není to nic, co se třeba dá běžně koupit; jsou to takové dárky „od srdce“ a jejich prostřednictvím mohu rozdávat radost. Do svých děl mohu vkládat kousek sebe sama, podělit se s ostatními o to, jak svět vnímám; právě to je podle mého názoru důležitý aspekt veškerého tvoření, nejen malování.

Máte diagnostikovaný Aspergerův syndrom, myslíte si, že Vaše malování tato diagnóza ovlivňuje?

To je něco, co nejsem schopna posoudit. Hlavně nechci fušovat do řemesla odborníkům na výtvarné umění. Svět nějakým způsobem vnímám, v hlavě to zpracovávám po svém a výsledek chci převést na papír a tím způsobem ho dát k dispozici i ostatním. To je ale, myslím, postup charakteristický pro všechny výtvarníky, lhostejno, zda se jedná o neurotypiky či lidi s PAS. Mimochodem, mám dojem, že mezi mnoha malíři a jinými umělci mohlo být i v minulosti jisté procento lidí s PAS; v době, kdy žili a tvořili, nebyla tato oblast ještě prozkoumaná, a proto se to u nich prostě nezjistilo.

Diagnóza Aspergerův syndrom Vám byla stanovena až kolem padesátého roku, co Vás vedlo k diagnostice v tak zralém věku?

Byla to taková nešťastná shoda okolností. Nastalo několik nepříznivých událostí, ze kterých vyplynulo, že bych PAS mohla mít. Mimo jiné jsem se stala obětí trestné činnosti. Moje životní situace mi v té době způsobila i celou řadu dalších psychických problémů. Měla jsem období, kdy jsem v podstatě nevěřila, že bych se ze všeho někdy mohla „vyhrabat“ a ještě něco dokázat. Poté, co to nejhorší pominulo, se začaly objevovat momenty nasvědčující tomu, že zdaleka není všechno ztracené, a že pokud v sobě najdu dostatek sil na to, abych s nepříznivou situací bojovala, může se ještě leccos obrátit k lepšímu. A to ještě výrazněji než dřív, v mladších letech. Změny, jež v té době nastaly, mi totiž přinesly nesrovnatelně větší možnosti něco dokázat. Začala jsem bojovat a postupně se objevovaly různé pozitivní momenty. Vděčím za to ale zejména několika lidem, kteří se v té době v mé blízkosti objevili. Jejich pomoc spočívala v tom, že dokázali pochopit moji situaci a potřebné věci zařídit.

Když srovnáte svůj život před a po stanovení diagnózy, máte pocit, že se něco změnilo? Ulevilo se Vám? Získala jste tím například odpověď na své celoživotní otázky?

Ulevilo se mi každopádně a dosti výrazně. Přínosem pro mne bylo i setkání s dalšími lidmi se stejnou diagnózou, vesměs velmi inteligentními; dospěla jsem k závěru, že lidé této kategorie vůbec nejsou hloupí ani špatní, přestože jsou „jiní“.

Co považujete za nejtěžší na životě s PAS?

Myslím si, že se to u lidí s PAS případ od případu liší. Velice záleží na tom, s jakými jinými lidmi přijdou do styku. Velice obtížné a leckdy nepříjemné jsou některé momenty při komunikaci s neurotypickými jedinci, kteří nerozumějí, nebo mnohdy prostě rozumět ani nechtějí a vůbec se o to nesnaží. Poměrně tvrdým oříškem u lidí s PAS bývá přesvědčit ono neurotypické okolí, že ve srovnání s ním nejsou horší, že i oni mohou něco dokázat. Zpravidla je to složitý proces, běh na dlouhou trať spojený s vynaložením značné dávky energie navíc oproti těm „normálním“. Ovšem na druhé straně může takovýto boj člověka o lecčem poučit, nějakým způsobem obohatit. To byl v podstatě můj případ. Na to nepříjemné, co se v souvislosti s mojí jinakostí v důsledku PAS v minulosti odehrávalo, už dneska nemyslím. Beru to tak, že dnes vím, na čem jsem, život jde dál. I se svými omezeními a neduhy se přede mnou v poslední době otevřely různé možnosti, které dřív byly prakticky nemyslitelné.

Co sama cítíte jako největší pomoc? Nemyslím jen od NAUTIS, ale obecně, co cítíte, že je potřeba, aby se člověku s PAS žilo lépe?

Dá se říci, že jsem v tomto směru měla velké štěstí…  Jak jsem už výše naznačila, paradoxně jsem největší pomoc dostala od cizích lidí, v tomto směru osvícených. Jako klíčová slova charakterizující tuto problematiku je na místě uvést „pochopení“ resp. „porozumění“. Na svoji dřívější nejbližší rodinu (mám na mysli starší generaci), si stěžovat nemohu. Byli to velice chytří a hodní lidé. Ovšem některé věci prostě nechápali a nedokázali odhadnout. Jejich chyba to ale nebyla; prostě žili v době, kdy se o problematice autismu příliš nevědělo a oni tak neměli k dispozici potřebné informace. Paradoxně se psychicky cítím podstatně lépe nyní, kdy je mi přes 60 let, než tomu bylo dříve.

Za rozhovor děkuje Linda Skarlandtová

Odebírejte náš newsletter

Chcete dostávat novinky a důležité informace ze světa NAUTIS? Stačí se registrovat do našeho newsletteru. Nezasíláme komerční sdělení, ale důležité informace ze světa autismu a dění v NAUTIS.

Kompletní registrace