Je jich šest. Každý má jiné potřeby a přání. Jeden se rád dívá na pračku, druhý zbožňuje houpačky, třetí se nemůže dočkat výletu do Mekáče. Všichni mají autismus a za několik měsíců by měli získat nový domov v Libčicích nad Vltavou. Architekt Petr Pinkas navrhl renovaci domu, který lidem s autismem poskytne důstojný prostor k životu. „Chceme vytvořit kvalitní bydlení, kde by se mohl dobře cítit kdokoli z nás. Nepřejeme si vytvářet další institucionální zařízení,“ začíná vyprávět autor projektu, na který nyní NAUTIS shání finance.
S Národním ústavem pro autismus spolupracujete již podruhé. Navrhl jste i přeměnu domova pro lidi s autismem v Měšicích. Projekt by měl být dokončen do konce roku 2025. Jak se přihodilo, že řešíte bydlení pro lidi s autismem?
Spolupráce s NAUTIS začala díky mému dlouholetému přátelství s Petrem Třešňákem, novinářem a předsedou spolku Děti úplňku, který sdružuje rodiče dětí s autismem. Znám i Petrovu dceru Dorotku a její příběh. S Petrem jsem často mluvil o bydlení pro lidi s autismem a téma si vzal za své. Věnoval jsem se mu i na Fakultě architektury ČVUT, kde jsem pět let vedl ateliér pro studenty architektury.
Udělal jste z bydlení pro lidi s autismem semestrální práci?
Ano, přišlo mi to jako zajímavé zadání. Petr s námi vše konzultoval a propojil nás také s NAUTIS. Později jsem se dozvěděl o projektu v Měšicích, kde chtěl NAUTIS vytvořit nové bydlení pro lidi s autismem a náročným chováním. Řekl jsem si, že je čas přenést nápady do praxe. Projekt jsme rozpracovali, schválili s příslušnými orgány, dostali dotaci a už se staví. V Libčicích nyní zužitkujeme zkušenosti z Měšic, jde o navazující projekt, který bude sloužit rovněž lidem s autismem a chováním náročným na péči. Naučili jsme se spoustu věcí ohledně bydlení i schvalovacího procesu.
Jak tehdy studenti téma vnímali? Bylo pro ně nové?
Rozhodně, pro ně ale bylo nové všechno, šlo o začínající architekty. Jako vedoucí ateliéru jsem potřeboval neotřelé zadání, nad kterým se studenti budou muset opravdu zamyslet. Bydlení pro lidi s autismem nároky semestrální práce splňovalo. Poradili si dobře a výsledky byly zajímavé.
Přispějte na renovaci domova v Libčicích.
Zapojit se můžete i vy. Pomozte vytvořit lepší prostředí k životu pro lidi s autismem.
Kde jste hledali inspiraci? Zaujaly vás třeba zahraniční projekty?
Prohlíželi jsme si například projekty z Dánska a Nizozemí. Ale musím říct, že mě moc nezaujaly. Byly hodně architektonické, autoři do prostoru vkládali komplikované myšlenky, na půdorysech to bylo cítit. Působily atypicky, umělecky, což mám obvykle moc rád, ale u této typologie mi to přišlo jako cesta, kterou jít nechci. Při kontaktu s lidmi s autismem jsem se naučil důležitou věc: že každý s touto diagnózou je zcela jiný, není tam spojující prvek. I proto je obtížné hledat schéma v zahraničí, které by bylo použitelné pro nás. Proto na to jdu obráceně: návrh odrážím od potřeb konkrétních lidí s autismem, kteří prostor obývají.
Dům v Libčicích nyní slouží šesti dospělým mužům, po renovaci by tu měli nadále bydlet. Všechny jste měl možnost poznat. Jaké potřeby jste identifikovali?
Když jsem viděl, jak tito muži žijí, opět jsem si všiml, jak velké jsou mezi nimi rozdíly. Někteří nesnesou v pokoji nic krom matrace, jiným vybavení nevadí a vedou život veskrze podobný tomu našemu. Přemýšlel jsem, jak vytvořit prostor, kde by se mohli dobře cítit dalších mnoho let. Každý pokoj jsem měl spojený s konkrétní tváří. Uvažovali jsme, kolika možnými způsoby lze pokoj pro daného člověka uspořádat. Zajímali jsme se o zkušenosti osobních asistentů, kteří tu mužům pomáhají. Snaží se sice dělat vše pro to, aby přecházeli záchvatům a incidentům, ne vždy je to ale možné, tak se vybavení mnohdy ničí. Dosud asistenti v domě improvizovali a sami opravovali okna, záchody, dveře. Po renovaci by s údržbou měli mít míň práce.
„Udělal jsem maximum pro to, abych odhadl potřeby obyvatel domu. Pomohlo mi i povídání asistentů.“
Dům by měl poskytovat dlouhodobé zázemí stávajícím obyvatelům, po rekonstrukci bude uzpůsoben jejich konkrétním potřebám. Čistě hypoteticky – kdyby se někdo ze stávajících obyvatel odstěhoval, uvažoval jste o tom, že by prostor bylo možné flexibilně přizpůsobit individuálním požadavkům nových obyvatel?
Museli jsme hledat rovnováhu mezi současnými požadavky a flexibilitou, která bude důležitá, kdyby se vyměnili obyvatelé domu. Chtěli jsme, aby byl prostor v základu co nejvíc přizpůsobitelný. Vyhráli jsme si spíš s pohyblivými prvky. Zatímco u jednoho muže jsme přemýšleli, do kterého rohu dáme matraci, protože jiné vybavení nesnese, u jiného obyvatele jsme si víc vyhráli s umístěním nábytku a oblíbených předmětů.
O prostoru jste přemýšleli jako o domácnosti, nikoli jako o instituci. Jak přesně se tento přístup projevuje?
Půdorysy jsou stejné jako u standardních bytů, nezahrnuli jsme jednotnou provozní myšlenku, která by z domu dělala zařízení institucionálního charakteru. Věřím, že všichni lidé bez ohledu na svůj handicap mají žít v co možná nejvíc přirozeném prostředí. A zároveň jsme zohledňovali různé scénáře. Některé prvky jsou atypické, třeba koupelny, dveře a podlahy, ale rozvržení místností by mělo být podobné standardnímu bydlení.
„Uměleckou kreativitu lze využít při zakázkách jiného typu než zrovna v bydlení pro lidi s autismem. Pracoval jsem velmi opatrně. Žádné kreativní kotrmelce, ale jemně a citlivě.“
Fasáda je teď bílá, vy volíte pastelovou barvu ve starorůžovo-hnědém odstínu. Proč taková změna?
Dům je v dezolátním stavu, byl postaven po sametové revoluci, bílá fasáda je špinavá a působí depresivním dojmem. Chtěli jsme změnu pro ulici i okolí domu. Navíc je dům docela velký, původně kolaudovaný jako rodinný a se štítem do ulice, působí monumentálně. Chtěli jsme, aby působil vstřícněji. Zároveň jsme ořezali přetahy střech a museli jsme dům výrazně zateplit. Při setkáních se sousedy a zástupci obce jsem byl překvapený, jak pozitivně lidé objekt vnímají. Nikomu provoz nevadil, cítil jsem vděčnost a radost, že v Libčicích takové zařízení mají. Proto jsme se do ulice chtěli vyjádřit příjemným dojmem. Bílá dnes působí dost chladně, naše barva pocit zjemňuje.
Tlumenou barevnost volíte i v interiéru.
Interiér na exteriér navazuje. Veškeré plochy musí být umyvatelné, často dochází k pošpinění. Proto stěny natřeme omyvatelnými barvami. Tónovali jsme je, aby byly podobně barevné jako fasáda. Jemné, tlumené, do starorůžové, šedé, hnědé. Kombinace se mění v každém podlaží, ale nikde nejsou zcela bílé stěny.
Oproti standardnímu bydlení jste ale museli řešit vysoké nároky na odolnost. V domě budou žít lidé, jejichž chování je náročné na péči. Což mimo jiné znamená, že stres a nepohodu ventilují agresí a destrukcí. Jak jste podpořili nerozbitnost?
Vycházeli jsme z toho nejhoršího, co se může v domě stát, a zohlednili situace, které se dějí pravidelně – třeba že muži vytrhnou radiátor ze stěny, ničí podlahy, okna, kliky, dveře. Nejpraktičtější by bylo všechno vyrobit z betonu, ale v takovém prostředí nikdo žít nemůže. Nerozbitnost jsme zajistili jinak. Použili jsme lité polyuretanové podlahy, barvené a matné, nic lesklého. Měly by působit klidným dojmem, nemají spáry a nedají se vytrhávat. Po obvodu místností jsou podlahy napojené na stěny, aby se dalo dobře vytírat a udržovat pořádek. Nesmíme používat sádrokartonové stěny, příčky, předstěny, ty se dají prokopnout. Topení je podlahové, okna mají vnitřní nerozbitné folie a dveře chrání ocelové oplechování, aby se nedaly prokopnout. Světla by se neměla dát urazit. Vypínače a zásuvky bychom rádi zapustili do omítek, aby se nedaly jednoduše urazit. Sprchové kouty nemají skleněné zástěny, jen žlábek.
„Veškeré vybavení jsme navrhli v antivandal standardu. Takové řešení je násobně dražší, ale pořád se vyplatí víc než kupovat čtyři nové záchodové mísy měsíčně. Navíc jsou nerozbitné prvky výrazně bezpečnější pro obyvatele domu i personál.
K domu patří i zahrada ve svažitém pozemku, v současnosti je v podstatě nevyužitelná a velmi složitě přístupná. Jak jste ji proměnili?
Pozemek v Libčicích je opravdu velmi složitý, celá stavba stojí v prudkém svahu. Proto jsme zachovali tři výškové úrovně teras, doplnili části schodišť a zídek. Obyvatelé by za domem měli mít k dispozici dvě pěkné terasy k jakémukoli použití. Zahradu jsme zkrátka upravili tak, aby ji obyvatelé mohli využívat a starat se o ni. Prostor může kvést životem.
Vraťme se do dne, kdy jste dům ve stávajícím stavu viděl poprvé. Co vás tehdy napadalo jako první?
Na prostředí jsem byl připravený, ale vím, že pro někoho může být skličující. Ale viděl jsem, že dům potřebuje okamžitou renovaci. Zarazila mě kvalita vnitřního prostředí z hlediska výměny vzduchu. Byla velmi zanedbaná, asistenti museli hodně větrat, ale ne moc, protože se prostor obtížně vytápěl. Slabší byla i čistota. Když muži dělali hluk, bylo vše slyšet do ulice. Když se tyto problémy spojí, vznikne nepříjemné prostředí. V návrhu jsem se snažil tyto potíže vyřešit – do každé domácnosti je navržena jednotka, aby se vzduch měnil, i když zrovna budou zavřená okna. Pevně věřím v proměnu, kterou dům projde.
O projektu domova v Libčicích nad Vltavou
Proč dům potřebuje renovaci?
V domově v Libčicích žije šest mužů s autismem, kteří potřebují speciální péči a bezpečné prostředí. Současný stav domu však již nevyhovuje moderním standardům.
Co projekt zahrnuje?
– kompletní rekonstrukci budovy
– použití odolných materiálů, jako jsou nerozbitná okna a lité polyuretanové podlahy
– vylepšení zahrady pro volnočasové aktivity
Jak můžete pomoct?
Projekt můžete podpořit darem prostřednictvím platformy Daruj správně nebo se spojit s NAUTIS pro více informací.
Kontakt
Bc. Petra Mikyšková
petra.mikyskova@nautis.cz
+420 775 195 328
Autorka článku: Veronika Thor